ZačátekZačátekPrvní haflingerskou klisnu Narnii jsme dovezli z Jeseníků koncem léta 2005. „Historie“ naší stáje se ale začala psát mnohem dříve. Mamka od 9 let na koni jezdila, v mládí sportovala a pak se nějaký čas věnovala mladým koním. Když jsme si postavili rodinný dům na vsi, byl k pořízení domácí stáje jen krůček jelikož obě dcery lásku ke koním zdědily.
Úplně prvního vlastního koníka, hřebečka českého teplokrevníka Leon 10, jsme koupili jako odstávče. Byl z klisny Legenda po Varin Lipský, otec Diktant Písecký, na které ženská část naší rodiny moc ráda jezdila. Na odchovu nám hodně zesílil a pořádně narostl, a tak ze začátku nám s ním museli pomáhat silní kamarádi, protože my, drobné ženy, jsme mu ani nohy při kování neudržely, jak s námi cvičil. Naštěstí jinak pohodová povaha mu zůstala. Místo dvojgaráže se postavila stáj a Leona jsme si vzali domů. Ve stáji byl k sežrání, ale potřeboval spoustu práce každý den, prostě sportovec, a u nás se ke sportu a skokovému ježdění nikdo moc neměl. Vzhledem ke své velikosti budil respekt, takže větší část rodiny se na něm i přes jeho dobráckou povahu bála jezdit, nakonec se naučil z přebytku energie v terénu perfektně vyhazovat. Pak přišla série pádů a zranění. Bylo rozhodnuto. Tohle není kůň pro nás. Je to mazel, ale potřebuje práci. Dali jsme ho do výcviku zkušenému jezdci Leošovi Černohorskému a ten z něho za půl roku udělal spolehlivého parkurového koníka. Nového majitele jsme vybírali dlouho, loučení bylo bolestivé, přece jenom byl člen rodiny. Se svojí novou majitelkou Luckou dnes skáče parkury a vypadá moc spokojeně.
Bez koně jsme zůstat nemohli. Teplokrevníka jsme už nechtěli. Potřebovali jsme spíš kamaráda, nic specielního do sportu, ale zase žádnou lemru. Ze začátku to vypadalo jako těžký oříšek. Uvažovali jsme o nějakém starším koni, jeden čas i o kladrubačce či frízském koni, který v té době získával na popularitě. Pak se najednou objevilo v inzerátech slovo hafling. Po velikém pátrání se nám jednoho v okolí podařilo najít. Z Rakouska dovezená desetiletá kobylka vypadala spíš jak větší prasátko a naše nadšení trochu opadlo. Po čase jsme zjistili, že hafling může být nejen hodný, ale i hezký. Naše hledání skončilo uprostřed Jeseníků, kde jsme našli Narnii. Tříletá kobylka sama uprostřed obrovské pastviny, trošku tlustší než by jí slušelo, s nádhernou suchou hlavou a velkýma živýma očima. Na místě jsme složili zálohu a za pár dní si ji vezli domů. Narnie bylo to co jsme potřebovali. Sice trochu paličák a moc toho pod sedlem zatím neuměla, ale skvělý parťák. Po prodeji Leona zůstala sama. Ne na dlouho. Tohle plemeno koní nám svým úžasným charakterem a všestranností tak učarovalo, že ještě na podzim přibyla do stáje další tříletka po stejném hřebci, Lukava. Krásou za Narnií trochu zaostávala, byla trošku vykulenější a čerstvě obsedlá, chodila zatím jen krokem a klusem za jiným koněm. Zimu strávili v jednom boxu po Leonovi a na jaře se přistavěla druhá stáj.
Zjara jsme měli dvě úžasné kobylky. Lukava vyrostla do krásy, už nevypadala jako přerostlé chlupaté hříbě. Zato Narnie si vytrvale držela svoje kila celou zimu. Něco tomu přesto chybělo... Ke kobyle patří hříbě. Volbu hřebce vyhrál Nimrod a mohlo se začít inseminovat. Nanynce šlo všechno samo, takže i inseminace se zdařila napoprvé, zato s Lukavou jsme se trápili dlouho. Vyšel až čtvrtý pokus. Mezitím jsme učili s pomocí našeho kamaráda Vládi Jůvy, ostříleného chovatele koní, kobylky v zápřeži. Koupili jsme starý malý valníček, posháněli chomoutové postroje a hurá na věc. Narnie nás opět překvapila. Hlavu strčila do chomoutu tak samozřejmě, jakoby to dělala každý den a se zapřaháním to bylo to samé. Lukavka po nás trochu vyčítavě koukala, co že jsme si to vymysleli za blbost, ale zvládla to taky. První rozjetí po louce a Narnie šlapala úplně samozřejmě. Lukava se snažila před tím rachtajícím strašidlem utéct, ale vedle ní v pohodě jdoucí Narnie ji brzy uklidnila. Dalších pár jízd s vozíkem a kamarád nám řekl, ať jezdíme samy, že jemu začínají žně. A bylo to. Kobylky nás pět nás utvrdily v tom, že jsme si vybrali nejlepší plemeno koní na světě. Další rok přišla na svět první hříbata, z kobylek se staly vzorné maminy a my už jen přemýšleli, kde postavit další boxy. Naučili jsme se je konečně i správně krmit. Haflingovi opravdu stačí v létě co si napase a ještě se musí hlídat, aby nepraskl, v zimě pár kilo sena a pokud je moc práce nebo klisna kojí, možná kilo ovsa denně. Jinak vypadá jak blonďaté prasátko - my jsme takové koule taky jedno sezónu měli!